K čemu potřebujeme emoce?

 

Mají emoce v době záplavy informací ještě vůbec smysl? Mají nám co říct? Někdy se zdají jako přežitek nebo módní záležitost, jako značka auta nebo sushi. Přáli bychom si zažívat permanentně jen ty pozitivní. Emoce nám však nabízejí určitou opravdovost a hloubku. Právě i ty negativní nám nabízejí cenné informace.

 

V době, kdy mnohdy zdání bývá zaměňováno za skutečnost, bývá někdy těžké vyjádřit navenek, co cítíme uvnitř, a častokrát bývá také těžké se ve svých pocitech sám zorientovat. Je tu touha po dokonalosti a naopak chybějící respekt k přirozenému běhu lidského života. Kult mládí, štíhlosti, úspěchu a domnělého štěstí.

 

Je to však štěstí, které pochází zvenku a navenek zase míří. Potřebujeme k němu diváky. Není to pocit štěstí pramenící z nalezené vnitřní rovnováhy.

 

Přáli bychom si mít právo na všechno krásné. A to bez přestávky. Nezapomínáme však někdy na skutečné pocity, které jsou uvnitř a které mívají obě polohy od pozitivní po tu negativní? Většinou nebývají černobílé a jsou směsicí mnoha nejrůznějších dílčích pocitů. Dávají nám informaci o tom, jak nám v dané situaci nebo tématu je.

 

Setkávám se s klienty, kteří svoje emoce někde na cestě poztráceli a zase se k nim touží vrátit. Navrátit se sami k sobě.

 

Reality show, nejrůznější zážitkové adrenalinové aktivity a všudypřítomná reklama z nás ždímají emoce, které s těmi opravdovými nemají mnoho společného. Je to spíš jakási hra na emoce. Takovéto povrchní hrubé citové prožitky utlačují ty jemnější, méně průbojné city, které se krčí někde v koutku a jenom nesměle špitají.

 

Ale posloucháme je, nasloucháme jim? Nebo se za ně občas i stydíme? Má o ně vlastně ve 21. století ještě někdo zájem? Věřím, že ano.

 

S prožíváním se vrací i sebejistota

 

Ve své praxi se setkávám s klienty, kteří svoje emoce někde na cestě poztráceli a zase se k nim touží vrátit. Navrátit se sami k sobě. Přicházejí se vztahovými problémy, s příznaky deprese, popisují ztrátu životního smyslu nebo je trápí úzkosti nebo například nutkavé chování. Mají nastavené emoční vzorce a myšlenková schémata.

 

Zkoušíme tedy hledat vnitřní zdroje, potenciál ke změně. Je to poměrně náročná práce na sobě, zajeté koleje se nemění snadno. Okolí od nás očekává obvyklé způsoby chování a tím nás nutí se vracet zpátky.

 

Vzpomínám si na případ z dřívějška, kdy jsme s nejmenovanou klientkou, která přišla do terapie kvůli úzkostem, postupně rozkrývaly hlubší zašlapané emoce. Mohla jsem být svědkem toho, jak během času postupně nabývala na sebejistotě a vracela se sama k sobě, zlepšila se jí komunikace v rodině.

 

Byla více schopná a ochotná sdělovat ostatním, co a jak cítí, ačkoli to nebylo pokaždé jednoduché nebo příjemné. Terapie u ní vedla k výraznému zvýšení pocitu spokojenosti a sebejistoty a značnému zmírnění projevů úzkosti.

 

Je potřeba počítat s tím, že někdy v procesu změny uděláme krok kupředu a někdy i vzad. Důležité je ale vytrvat. Je třeba dát si čas a sám si "osahat" změny. A odměnit se za úspěch. Zase naslouchat také sám sobě a nechat ostatní zvyknout si na změnu. Zkusit si, v čem se budu cítit lépe. Nestane se z vás jiný člověk, ale budete mít méně symptomů, se kterými jste do terapie přišli, nebo symptomy vymizí, ztratí svůj význam.

 

Aktivní přístup k životu je jedním z faktorů chránících člověka například proti depresi.

 

Pěstujme kontakt s emocemi

 

Věřím, že význam všech našich emocí pro sebe najdeme, budeme-li chtít, a že to ve skutečnosti může vést k plnějšímu a spokojenějšímu životu v souladu se sebou samým, potažmo se svým okolím.

 

Jestliže si uvědomíme, co doopravdy cítíme, snáze to pak můžeme projevit. Okolí má potom možnost reagovat skutečně na nás, na to, co a jak bychom doopravdy potřebovali. Když víme, v čem se cítíme nebo necítíme dobře, můžeme s tím něco dělat.

 

Pěstovat kontakt se svými emocemi (a tedy se sebou) se vyplatí i v každodenním životě, nejen v rámci terapie. Můžete si zkusit například denně nechat dvacet minut na svoje pocity.

 

Z čeho mám opravdu radost?

Na co mám zlost? Z čeho jsem smutný/smutná?

Na co se těším?

 

Přesný návod neexistuje, je to chvilka jen pro vás podobně jako to může být každodenní cvičení nebo relaxace.

 

​

Publikováno na www.psychologie.cz